Ohlédnutí za setkáním - Práce se stínem ve skupině 2. 8. 2015

04.08.2015 18:06

Jelikož si dobře uvědomuji, že Práci se stínem ve skupině je dost obtížné popsat a můj internetový popis může být pro někoho poněkud abstraktní, rozhodl jsem se, že po každém setkání napíšu „ohlédnutí“ – mimo jiné i z důvodu, že základní myšlenky z nich mohou být prospěšné mnoha různým lidem. Z důvodu zachování soukromí účastníků však budu sdílet tyto myšlenky pouze v obecné rovině.

Tentokrát se nás sešlo devět. Náš pověstný jahodový vegan dort, který před každým workshopem tvořím, byl poněkud odlišný, protože v momentě, kdy jsem přidával agar na jahody, mi začala téct forma :-) (použili jsme jinou, abychom mohli dort krájet kovovým nožem a nepoškodili ji). Agaru tedy na nich moc nezbylo, nicméně někteří účastníci byli milosrdní a prý jim dokonce chutnalo takhle víc.

Jako obvykle jsme začali příběhem. Zvolil jsem „Patty“, kterou napsal Lee Caroll. Jednalo se o příběh umírajícího v nemocnici, ke kterému pravidelně docházela číst soucitná paní jménem Patty.

„Patty věděla, že umírám. Přesto její oči zářily nadějí a slovy mě vždy povzbuzovala. I ve chvílích, kdy jsem měl strašlivé bolesti, se na mě usmívala a mrkala tím zvláštním způsobem, jako by říkala: ‚Přestaň s touhle sebelítostí a pojď za mnou nahoru. Tam se setkáme.‘ […]

[…] Chvilku čekala na to, co vždy přicházívá. Najednou ji zaplavil příval nadpozemské lásky. Přítomnost lásky byla v pokoji tak silná, že působila jako mlha z jemné páry, která se chvěje vděčností zástupů za to, co vykonala. To bylo důvodem, proč jen zřídka v tento okamžik plakala smutkem, protože jak by mohl někdo truchlit v tak vznešenou chvíli? […]“[1]

Příběh dokonale ilustruje, jak naše prožitky závisejí na perspektivě, kterou vůči nim zaujímáme – ale také to, co dokáže síla lidské propojenosti.

Druhá část obsahovala „řízenou meditaci za pochodu“. Pro ty z vás, kteří nejsou obeznámeni se způsobem, jakým pracuji – tyto meditace vymýšlím přímo během nich podle aktuální vibrace skupiny. Meditace slouží k tomu, abychom se „uvnitřnili“, naladili na společnou frekvenci a pro práci se stínem se více propojili. Účastníkům se včerejší meditace velice líbila – sázeli jsme semínka vlastního rozvoje, sebelásky atp. – a přizvali jsme na „zahrádku našeho srdce“ ty, kteří jsou nám blízcí, aby nám o naše semínka pečovali s námi. Zeptali jsme se našeho srdce, co by potřebovalo.

 

Způsob, jakým meditaci provádíme, má vždy svůj důvod – jak už jsem zmínil, odvíjí se od kolektivní frekvence skupiny. Dominantní negativní vibrace naší skupiny byla „nezávislost“. V duchovních kruzích se často učí, že v momentě, kdy člověk dosáhne nějakého „vyššího stupně“, nepotřebuje už ostatní lidi – je sám nezávislý. To vychází z hlubokého nepochopení jednoty. Všichni lidé jsou projekcí nás samotných – naše realita byla uzpůsobena k tomu, abychom prostřednictvím nich poznávali sebe sama. Vesmír k nám mluví skrze druhé lidi – skrz jejich perspektivu. Výsledkem je spolutvoření, nikoli každý „samostatně dokonalý“. Jako lidé máme potřeby, které si nemůžeme naplnit my sami – např. potřebu sounáležitosti. Pokud vaše osobní štěstí zahrnuje sounáležitost, nemůžete se odříznout od ostatních v domnění, že „všechno udělám sám, nikoho nepotřebuji“ – a očekávat, že budete šťastní. V tuhle chvíli přichází do hry jedna stinná stránka současné spirituality – a to je myšlenka „naplň si svůj hrníček“. Pokud máte potřebu sdílení, vibrační zlepšení je logicky její naplnění. Pokud potřebujete podporu, vibrační zlepšení je říct si o podporu. Je sice pravdou, že jakmile tyto věci najdeme sami v sobě, může se stát, že je již nebudeme hledat vně – ale pokud vůbec uvažujeme o tom žít život s ostatními lidmi, nemůžeme si nalhávat, že nechceme to, co chceme. Cílem by tedy nemělo být „všechno si zařídit sám“, protože tím sami omezujeme Vesmír pouze na jednu možnost - nás. Jelikož ostatní lidé jsou projekcí nás samotných – i to, že dostaneme podporu z vnějšího Zdroje, je odrazem něčeho v nás samotných. Jsme na sobě všichni vzájemně závislí – a vadí nám to pouze tehdy, když se nám nedostává nějaké potřeby. Což samo o sobě však není problémem propojenosti, ale spíše toho, co se takto projevuje z našeho nitra. A dodatek – v momentě, kdy si dáme podporu sami – jelikož stejnou vibrací k podpoře je podpora, nikoli nezávislost, neznamená to, že nebudeme potřebovat podporu od ostatních – ale že si podporu ostatních přitáhneme do svojí reality – a tím pádem se vědomí jejího nedostatku nebude projevovat jako „prahnutí po ní“.

Shrnuto – když potřebujete, aby někdo držel vaši ruku při procházení vašimi stíny i vašimi radostmi, jděte a řekněte si o to.

 

Třetí část – samotná práce se stínem – byla tentokrát převážně analytického rázu. Obraceli jsme naše vlastní přesvědčení, zpochybňovali jejich pravdivost, hledali protidůkazy proti nim (naše mysl věří pouze tomu, pro co má důkazy – ať už vědomé či podvědomé). Každé přesvědčení nese určitou vibraci, která tvoří naši subjektivní realitu - to co si k sobě přitáhneme. Příklady omezujících přesvědčení – „když se strachuji, budu sama“, „když dělám chyby, nemůžu být šťastná“. Tato přesvědčení – podepřená roky a roky důkazů, mají dostatečně silnou frekvenci na to, aby dala vznik dalším a novým omezujícím přesvědčením. Jejich jádrem je však ono samo – a jeho změnou dochází ke změně všech ostatních k nim navázaných.

Nicméně jeden z procesů byl velmi silně emočně nabitý – šli jsme s dotyčným člověkem přímo dovnitř stínu, pocitu nicoty. Negativní emoce vyžadují naši bezpodmínečnou přítomnost – dovolit si je prožívat. Většina lidí netuší, že ve chvíli, kdy si dovolíme emoci plně prožít, nejsme ve vibraci emoce jako takové, ale ve vibraci přijetí – čímž se automaticky tento aspekt naší frekvence navýší. Když utíkáme před emocemi změnou pozornosti na něco „pozitivního“, cítíme se lépe, ale ne proto, že bychom ztransformovali a porozuměli původní emoci. V tomto procesu se stalo něco poměrně vzácného – dostali jsme se velmi hluboko do vlastního nitra (na úroveň, kde již není možné se držet racionálních technik). To způsobilo masivní a rychlý nárůst frekvence celé skupiny – řadu účastníků během toho rozbolela hlava, což během chvilky samo odeznělo.

 

Některá další témata, která se probírala:

-          řešení problémů za druhé lidi v pomocných profesích, kvantové techniky 

           (vzorce a proč nestačí jen někomu myšlenkou energie „opravit“)

-          projekce a zákon přitažlivosti

-          kompenzace, projekce stinných stránek v naší realitě

-          inspirace a jak ji následovat, jak se v našem životě může projevovat

-          sebedůvěra

-          sebeschválení X sebepřijetí – umění dovolit si být tam, kde právě jsme

-          tvoření volného času

-          a další

 

Celkově se setkání velmi vydařilo :-). Odcházeli jsme veselí, spokojení a dobře naladění. Další Práce se stínem ve skupině bude s největší pravděpodobností na začátku září (nebo na konci srpna). Budeme se těšit!

 

Na závěr bych rád poděkoval nejdříve Johance Línkové za krásné fotky (galerie pod článkem). Děkuji Vesmíru za to, že nám tě i s tvým fotoaparátem na setkání poslal, protože nějaká dokumentace už fakt byla potřeba :D. Děkuji Zuzce Svobodové, svojí dobré kamarádce, za zapůjčení prostor kavárničky a trpělivé obsluhování našich požadavků :-). A dále mé poděkování patří všem účastníkům - nejen za hezké ohlasy, některé i v písemné podobě :-) (viz Kniha návštěv):

 

Helena:

Byli, děkuji za včerejší setkání. Přijela jsem "rozpadlá", dokonce jsem ráno přemýšlela, jestli mám jet, protože jsem se fakt necítila dobře. Odjížděla jsem s novými silami a chutí pracovat na sobě dál. A takhle mi pomohl pobyt se skupinou. Ale je to přesně, jak píšeš, že jsme se nesešli náhodou a každý problém, který se řešil, byl i mým problémem. A ty jsi úžasný, Byli, těším se na další setkání.

 

Gábi:

„Ráda bych poděkovala za další příjemnou neděli. Byli opravdu ví, jak v něčím srdci zasadit semínko osobního růstu, doslova! :) Jsem ráda, že jsem se dostala do tak příjemného kolektivu lidí a také že jsem potkala někoho tak moudrého a inspirativního. Držím palce a těším se na další setkání!“

 



[1] HAY, Louise L. Vděčnost: způsob života. Hodkovičky [Praha]: Pragma, c2011, s. 30-35. ISBN 978-80-7349-265-6.