Otevřít se slunci...

22.07.2015 00:36

Budeme tak dlouho utíkat za sluncem, až zjistime, že my jsme slunce.

 

Jsou to 2 - 3 měsíce od ukončení jednoho pro mě velmi složitého vztahu. Meditoval jsem s otázkou - "co mám udělat pro to, abych našel někoho, s kým budu šťastný?" Odpověď, která mi přišla, mě částečně překvapila, částečně mi něco podobného přišlo už dříve - odpuštění je to, na čem potřebuji pracovat. Je paradoxní, že když chcete pracovat na odpuštění, není to o vědomém odpouštění, ale spíše o vyjádření a propouštění. Odpuštění není něco, co přichází podle naší vůle. Odpuštění je vedlejším produktem přijetí vlastní bolesti a její dlouhodobé transformace. Zdá se, že v poslední době se v mém životě téma odpuštění objevuje čím dál častěji - nedávno ve formě spolužáka, který se dříve mimo jiné podílel na mém traumatu, když mě požádal o terapii. Vesmír na neomezené možnosti, jak nás stále překvapovat. Byla to terapie pro nás oba.

Nicméně zpět k původní práci. Udělal jsem to nejlepší, co mě napadlo - vzal jsem si papír, tužku a psal dopis. Podle jedné teorie existuje 5 úrovní emočního vyjádření, které vystihnou kompletní pravdu o tom, co se v nás odehrává. Ačkoli by jistě bylo možné najít v tom nedostatky, v praxi se tahle teorie osvědčila perfektně. Emoce mohou tedy být vyjádřeny dle pořadí - hněv, bolest a smutek, strach, porozumění, láska. Nevěděl jsem, co přesně musí být vyjádřeno - v těchto případech je nejlepší SEDNOUT A PSÁT.

 

Co se hněvu týče, nebylo zde toho příliš mnoho, poněvadž jsem už dávno předtím na sobě X krát v této oblasti pracoval. Když jsem přešel k bolesti, cítil jsem, že se zbavuji značných "emočních nánosů". A pak jsem si uvědomil jednu věc - důvod, proč jsem se cítil v poslední době zkroušeně - byl ten, že se mi stýskalo. Tohle poznání mě dohnalo k slzám. Byly to slzy lítosti, porozumění i hněvu zároveň.

 

Sedl jsem si se svou emocí a dělal jsem proces na léčení emočního těla ("kdy jsem se takhle cítil poprvé?") Během chvilky se mi vybavila situace ze "školky v přírodě". Děti už spaly a já jsem zjistil, že nemám svého krokodýla (plyšák), takže jsem šel za učitelkou. Ta mi ale řekla, že ho nemám teď hledat, že se určitě ráno najde, ať jdu spát. V tuhle chvíli jsem pokračoval dle procesu - zastavil situaci, prošel skrz emocí a po uvolnění změnil vzpomínku. Při změnách vzpomínky mě překvapilo, že jsem si ze všeho nejvíc přál, aby přijeli moji rodiče a vzali mě autem domů. To dokonale vysvětlilo pocit "opuštění", který se do celé současné situace z dětství vibračně kopíroval. Zachvátil mě pocit naprostého "opečování" (nevím, jak jinak ho nazvat) a vrátil jsem se šťastný zpět. Cítil jsem, jak se moje energetické tělo chvěje a mění.

 

Sdílím tenhle záznam, protože chci, abychom byli stateční a autentičtí. Potřebujeme si dovolit být zranitelní, pokud chceme vůbec někdy porozumět sami sobě a zejména svým pocitům. Potřebujeme si dovolit cítit a sdílet to s druhými, protože skutečná sounáležitost vzniká teprve tehdy, když známe všechny naše stránky. Nenarodili jste, abyste svou bolest přesahovali. Bolest je dočasná. Ale síla spočívá v tom, že bolesti nasloucháme. Příliš často se nám předkládá ideál "osvícence", který už bolest nepociťuje. Takový obrázek je nerealistický. Není síla bolest "porážet", ale jít jí vstříc - obejmout ji a pozvat ji k sobě "domů".

 

Jakmile uzříme její hodnotu, dostáváme nový klíč do svého nitra.

 

A tak si dovoluji znovu se otevřít zranění, bolesti a všemu, co k nim patří... Protože v tom je největší síla naší existence.

 

Zdroj obrázku: Copyright: merlin74 / 123RF Stock Photo