Pozitivní kecy

16.06.2016 10:39

Nedávno jsem se viděl se zajímavým člověkem, který se snaží motivovat druhé k pozitivní změně. Byl jsem poměrně zvědavý na osobní setkání a případnou diskuzi, která se z toho rozvine. Zároveň jsem ale nic velkého neočekával, jak už to v poslední době mívám. Zjistil jsem, že krása člověka se často rozvíjí a projevuje, když to nejméně čekáme.

Tentokrát jsem byl však ne příliš příjemně překvapen. Poté, co jsme se sešli a pozdravili, jsme začali mluvit o různých životních situacích. Vše vypadalo na příjemnou konverzaci – a to až do doby, než se začal onen člověk vyjadřovat tak, jako by si lidé za tíživé životní situace mohli tím, že nejsou dostatečně „pozitivní“. Když došlo na téma šikany a zařazení se do kolektivu, měl jsem pocit, jako by se mezi námi začala tvořit neviditelná zeď. Cítil jsem, jak moje tělo odporuje myšlence, že si někdo „částečně“ za podobné věci může sám. Už jen na základě vlastních zkušeností. Ten svíravý pocit v oblasti břicha a hrudníku mne doprovázel v podstatě po celou dobu naší „diskuze“. Později došlo rovněž na téma peněz. Dotyčný o nich mluvil, jako by finanční problémy neexistovaly. Peníze na medicínu nechybí. Lidem ve skutečnosti peníze také nechybí, mají tak akorát. Peníze jsou vzduch. Později přišlo také téma, že je možné dělat úplně všechno.

Zpočátku jsem se snažil o problematice diskutovat, ale během chvilky mi došlo, že nemám šanci. Dotyčný totiž uvízl v „pozitivní bublině“. Je to bublina, která zahaluje mnoho příznivců hnutí New Age, příznivců alternativní medicíny a některých východních systémů spirituality. Spíše jsem tedy poslouchal a snažil se chytit částí, na kterých se alespoň trochu shodneme. Nebylo jich moc. Člověk ve vlastním světě se nenechá přesvědčit. Jak to vím? Býval jsem sluníčkářem.

 

Selektivní ignorace

 

Zásadní problém spatřuji v tom, když se pozitivní myšlení mění v něco, čemu já říkám selektivní ignorace. Dotyčný spíše místo toho, aby se pozitivně naladil přirozeným způsobem, začne ignorovat to, co se mu do jeho světa nehodí. Protože to nechce „vytvářet“. Víte, jaký to má háček? Už to dávno vytvořil! Nebo přesněji – už to tady je.

New Age „sluníčkáři“ by argumentovali tím, že díky tomu může tvořit něco jiného. Avšak – dokud nevím, kde momentálně stojím, nemohu vědět, kam směřuji. S píchnutou gumou těžko pojedu dál – a to bez ohledu na to, jak moc tento fakt budu „pozitivně ignorovat“.

Netvrdím, že pozitivní přístup nemůže pomoci. Ale stejně tak je třeba nahlížet na svůj život z vícero možných perspektiv – a tedy vidět i druhou stranu mince. Pokud máte pocit, že opakovat si do zblbnutí „mám se rád“, „vše je v pořádku“ apod. odporuje vašemu smyslu pro realitu, máte pravdu. Totiž, chceme-li přenést spirituální pohled na náš život, pak ano, z určitého hlediska může být vše v pořádku. To ale nic nemění na tom, že se momentálně můžete cítit naprosto bezmocně, zoufale a šíleně. Je to vaše chyba? Nemyslím si!

 

Pozitivní krutost – máme opravdu vždy na výběr?

 
 

Říct, že někdo může za svůj negativní emoční stav, je krutost. Nikdo nám nedal plánek na to, jak správně žít. Negativní emoce k životu patří. Jsou ukazatelem toho, kam směřujeme. Ukazují nám naši zranitelnost, ve které je zároveň určitá krása. Protože být zranitelný mnohdy znamená být soucitný. A dle mého názoru je právě soucit pozitivní kvalita, která způsobila, že jsme se ještě všichni na naší Zemi nepozabíjeli.

Kdybychom měli prožívat pouze pozitivní emoce a mít ve svém životě jen to pozitivní, co by se stalo? Život by byl celý pozitivní. Jenže není. Jsou tu stále války. Je tu stále hlad. Je tu KONTRAST. Během své alternativní praxe jsem se setkal s řadou lidí, u kterých pozitivní myšlení jednoduše nefunguje. Proč? Protože problém by neměl být ignorován. Problém by neměl být „pozitivně zapomenut“, ale měl by být POZNÁN, POCHOPEN a především PROCÍTĚN. Teprve potom se přirozeně posouváme dál.

Upřímně, kdo z nás by si dobrovolně zvolil žít v chudobě? Kdo z nás by si zvolil prožívat smutek, kdyby měl na výběr mezi ŠTĚSTÍM a SMUTEM. Říkat, že na výběr opravdu máme, je silné zjednodušování celé situace. Dokud totiž nevíme o tom, CO můžeme dělat jinak, NEMÁME NA VÝBĚR. Ne s tím, co v danou chvíli víme a umíme.

 

Kontext - co je v našich možnostech?

 

Tím se dostávám k další myšlence. Zjistil jsem, že je třeba na člověka a jeho možnosti nahlížet především V KONTEXTU jeho životní situace. Jsou limity, které nalezneme pouze v mysli. Ale také jsou tu limity, které jednoduše vnímáme jako nepřekonatelné. Sluníčkáři by s radostí juchali, že právě to je ta příležitost je překonávat a najít pozitivní alternativu. Co když nás ale právě tento limit má posunout na naší cestě k sobě samým? Nebo druhé lidi. Nemyslím si, že bychom se měli snažit je ignorovat. Je třeba rozpoznat, jakou úlohu zde hrají a na co poukazují. A někdy prostě nebudeme vědět odpověď na otázku PROČ. No a co?

New Age komunita je posedlá tím, co pozitivního věci znamenají. „To je super, že jsi nedostal tu vysněnou práci, kvůli které jsi dva roky dřel, určitě z toho vzejde něco dobrého, protože jsi měl dělat něco jiného.“ Opravdu? Někdy prostě není třeba hledat ve všem něco pozitivního. Někdy je třeba si přiznat, že jsme zklamaní, smutní, naštvaní a že prožíváme silné emoce a náš život se nám v nějakém ohledu vůbec nelíbí. A nemáme ani ponětí, co s tím budeme dělat.

Některé situace si možná volíme, než se sem narodíme. Což neznamená, že si je volíme jako bychom se teď rozhodovali, kam bychom se chtěli z pozice našeho rozumu narodit. Přestože kontrast může umožňovat sebepoznání, které je pro nás z vyšší perspektivy přínosné, NEZNAMENÁ TO, ŽE KONTRAST MUSÍME CHTÍT, ale ani to, že si o něm musíme pořád myslet, že je pozitivní. Prostě tu je. Autenticita znamená rovněž dovolit si přemýšlet negativně.

 

Pozitivní „cukříčci“

 

Celkem vzato by lidé posedlí pozitivitou mohli být nazváni jako „pozitivní cukříčci“. Jedná se totiž často o jakousi ochrannou vrstvu, která je chrání před vlastními negativními pocity, jež si za nic na světě nechtějí připustit. Mám pocit, že motivačních řečí ve světě přibývá, ale málokteré mají blízko k emočnímu nitru lidí. Ukazují nám jakýsi nelidský ideál pozitivního, vždy produktivního, hodného, šťastného a nadšeného člověka. A pak se ptají – chceš toho dosáhnout? Musíš udělat ________. Měl by sis myslet _____________. Měl bys věřit v ___________. Musíš ____________________. Je vcelku jedno, jestli slovíčka „měl bys“ nebo „musíš“ jsou řečená přímo, nebo jen vyplývají z kontextu (cukříčkáři se těmto slovům rádi vyhýbají, přestože z jejich smýšlení přímo vycházejí).

Stejní motivovaní cukříčci však mohou stále uvažovat o sebevraždě, jako tomu bylo před nástupem pozitivního myšlení (opravdu mluvím o lidech, se kterými jsem se setkal). Stále jsou potom vevnitř nešťastní. Ale jsou pozitivní. „Všechno je v pořádku“. Jsou tímto krutí k sobě samým. Očekávají od sebe totiž, že se tak cítit nebudou. Že by neměli, když pozitivně myslí. A tak ignorace sebe sama pokračuje. Někdy je mi z toho trochu smutno.

Řekl bych tedy: Nechť měřítkem pro naše smýšlení a jednání je soucit – a to soucit k ostatním i k nám samotným. Ten nám řekne, kdy je na místě se radovat a kdy je na místě pouze být v přítomnosti se svými emocemi. Nezavírejme oči před tím, co vidět nechceme. Buďme bdělí.

 

Zdroje obrázků (dle pořadí):

 

Copyright: pavelis / 123RF Stock Photo

Copyright: noche / 123RF Stock Photo

Copyright: smokhov / 123RF Stock Photo